Před časem jsem psal o armádě a jejím úkolu ve státě, o politicích a jejich (teoretickém) vztahu k armádě. Tentokrát se chci zamyslet nad pravděpodobnými riziky která v příštích desetiletích před námi stojí.
(Psáno listopad-prosinec 2019)
Nejsem Sibyla a křišťálovou kouli nemám. Následující text jsou mé názory na světové dění vycházející ze zkušeností za dobu mého života. Jistě se v mnohém mýlím a byl bych rád, kdybych v těch černých scénářích na konci byl úplně mimo a nic takového ani ČR ani Evropu nepotkalo.
Studená válka a soupeřící velmoci
Rozhodně nelze zanedbat problematiku soupeření velmocí a riziko obnovení studené války, byť toto riziko podle mého názoru není příliš vysoké a pro hrozby směřující na ČR to nemá moc vliv. Co bychom s tím my tak mohli nadělat?
Ruská Federace je podle mého názoru z velké míry již minulá hrozba. Doporučuji otevřít atlas světa, kouknout se jak vypadá Evropa. Otevřít učebnice dějepisu a přečíst si kdo rozpoutával konflikty a kdo byl kým napaden za posledních 200 let. Komunistická internacionální expanze je již rozhodně minulostí, srpen 68 se opakovat nebude. Přečíst si něco o demografii Ruské federace, třeba zde nebo zde. USA a západ se děsí toho, že Ruská Federace se po kolapsu 90tých let vojensky snaží znovu postavit na nohy a uvést svou armádu do bojeschopného stavu. Dlouhodobé demografické problémy však Ruskou Federaci odsuzují k následnému poklesu bojeschopnosti armády. Jisté riziko Ruská Federace představuje jen pro své bezprostřední sousedy, hlavně Ukrajinu, Estonsko, Lotyšsko a Litvu. Nebo asijské post-sovětské země. Tam si možná může stávající vládce Ruské Federace možná brousit zuby, ale na víc nemá. Ukrajinu západ pomohl politicky i vojensky rozvrtat, ale když pak ne jen na Krymu šlo do tuhého, tak se celý západ na nic nezmohl. To byla veliká rána důvěře v USA (a vlastně NATO) a vůbec mezinárodní záruky. Pobaltské republiky Estonsko, Lotyšsko a Litva to vidí a Ruské Federace se bojí. Navíc mají na svém území významné ruské menšiny s problematickými vztahy (ani jejich chování k těmto menšinám není často OK). NATO, speciálně článek 5 (přesněji jeho výklad jakožto automatické válečné zapojení celého NATO), je jejich naděje na samostatnost. Zde NATO má smysl pro uchování míru v Evropě vůči Ruské Federaci. Ale to je tak vše. Ruská Federace nemá důvod jaderně či jinak strašit na celosvětové úrovni, tak ji do toho netlačme. A zanedlouho bude mít dost problémů sama se sebou díky demografii, na jakoukoli expanzi nebude mít síly už vůbec. I když rusové mají velikášký komplex, o tom žádná.
Čína vs. NATO, to už je jiná písnička. Čína je velmoc v nástupu. Jaderné zbraně má, ale nyní dává přednost obchodování před válkou. Pro Čínu je klíčový Pacifik, což je trnem v oku USA. Zde je jisté riziko, že si USA a Čína časem podupou po kuřích okách a vznik studené války nelze zcela vyloučit. Nicméně i Čína se bude potýkat s propadem populace a z toho vyplývajících problémů. To nedává moc prostoru k nějakým velkým expanzivním ambicím. Lokální menší konflikty vyloučit nelze, nebo spíše jsou očekávatelné jistě. Např. Japonsko-Čínské třenice o pusté skály v moři a ropu a plyn v jejich okolí.
Speciální případ je Turecko. Člen NATO, nicméně v současné době v islámském kurzu a s ambicemi stát se opět světovou a geografickou velmocí. Turecko teoreticky nemá jaderné zbraně, fakticky však jsou jaderné bomby umístěné na amerických základnách v Turecku. V případě konfliktu je otázka, jak moc by byla americká armáda schopna tyto zbraně ochránit a odvézt, aby nepadly do rukou turkům. A i pokud by je američané odvezli, jak dlouho by Turecku jakožto průmyslově schopné zemi asi trvalo jaderné zbraně vyrobit? Nicméně ať je turecký vládce jakkoli proislámský autoritář, není úplný šílenec a lze očekávat, že by nešel do sebevražedného odpálení jaderných střel kamkoli. V případě Turecka lze asi očekávat postupné ochlazování vztahů a možná až pomalý vznik studené války proti NATO a vyloučení z NATO. Nicméně je zde jedno obří ALE, jako ostatně u všech autoritářských režimů. Víme kdo vládne Turecku dnes (Recep Tayyip Erdoğan) a jak myslí a jak se chová. Ale absolutně netušíme kdo a jak bude vládnout po něm. To je problém autokratů, že absolutně nelze předvídat jaký bude nástupce. Nicméně Turecko považuji za velkou hrozbu Evropě v jiném směru, ale o tom později v tomto textu.
Dalším zvláštním případem je Severní Korea - rakeťák Kim. Severní Korea rozhodně není světovou velmocí, ale disponuje jadernými zbraněmi a použitelnými nosiči. USA je se Severní Koreou momentálně ve stavu studené války nízké intenzity nebo ohrožení. Stávající vládce Severní Korey je sice velká svině, lituji severokorejce, ale není sebevrah a chce si žít a užívat. Jasně dává najevo postoj: neserte se do mě a já se nebudu srát do vás. V současné době Severní Korea je jen malým problémem z mezinárodního hlediska. Stejně ale jako v případě Turecka, je velkou otázkou kdo (a jak) nastoupí po rakeťáku Kimovi, komu jaderné zbraně spadnou do klína. Severní Korea se tak může ze dne na den stát světovou hrozbou č. 1. V tom je asi největší riziko toho, že ty zbraně má již teď.
Další globální konflikty
Nicméně nelze zcela zanedbat ani další ohniska nebezpečných konfliktů, se kterými ale ze střední Evropy také nic moc nenaděláme. Snad jen se v nich nešťourat a situaci nezhoršovat. Konfliktní uzly: islámská nenávist vůči Izraeli; konflikt Pákistán (zase islám) / Indie; Iránská (zase islám) nenávist vůči Izraeli a USA. Některé z těchto zemí již jaderné zbraně mají, ostatní na nich pracují. Pákistán s Indií již v režimu studené války jsou a je to asi ten lepší případ. U takového Iránu hrozí vysoké nebezpečí, že pokud se mu podaří vyrobit jadernou střelu schopnou doletu do Izraele, že ti islámští fanatici by to asi byli schopni a ochotni odpálit. Primárním cílem bude Izrael, kterému asi nezbyde v nějaký moment nic jiného než své jaderné zbraně přiznat a dotlačit tak Irán ke studené válce aby předešel horké. Sekundárním cílem Iránu ale mohou být USA základny a válečné lodi v okolí, nebo sunitské státy v okolí - primárně Saudská Arábie. A i kdyby to Irán neodpálil a jen ty zbraně měl, tak nastartuje v širokém okolí závod o rychlé dosažení jaderných zbraní a problém vyeskaluje v celém tom regionu. Nejspíše pro to nechce Izrael přiznat že jaderné zbraně má, i když se to má za jisté už dost dlouho. Studená válka všech proti všem v celém to regionu pak bude ten nejlepší případ jak to celé může dopadnout.
Úmyslně jsem vynechal současné země ve kterých se bojuje jako Irák, Afgánistán, Sýrie, snad polovina Afriky a pacifická asijská oblast. Tyto země nepovažuji z globálního pohledu za hrozby. Jsou to rozvrácené země, mokvající vředy, které asi ještě dlouhá desetiletí nebudou v klidu (jestli kdy budou). Ale bez možnosti významněji napadnout okolí a rozpoutat globální konflikt. V tomto směru bychom měli navždy velebit Búry/Afrikánce z JAR, že svůj jaderný program prozíravě zrušili a vše zlikvidovali již někdy na přelomu 80tých a 90tých let.
Bezprostřední sousedé
Německo, Rakousko, Slovensko, Polsko. Největší riziko konfliktu je vždy se svými bezprostředními sousedy. Těžko povedete válku přes půl světa a 5 států mezi (ano jsou výjimky), spíše se kvůli něčemu poškorpíte se sousedem.
Slovensko je v dohledné době bezproblémová země. Se Slovenskem máme skvělé vztahy a Slovenská politika a hospodářská situace nenaznačují, že by se v dohledné době 10 let něco mělo nějak zásadně změnit. Vztahy se Slovenskem budeme jistě dále rozvíjet a navzájem se můžeme považovat za vřelé spojence.
Polsko je již trošičku méně vřelé, byť stále je to velmi přátelská země a není důvod se ho v dohledné budoucnosti bát. Naše historická minulost nebyla tak idilická a naposledy po konci druhé světové války jsme spolu vedli ozbrojený konflikt o Těšínsko, ale to je již zahlazená minulost - alespoň se v tom ani Česká Republika ani Polsko nechceme nípat a je to uzavřené. Polsko je doposud výrazně křesťanská země a to z nás do budoucna dělá potenciální spojence. Vysvětlení viz níže u Německa a Rakouska.
Německo. Němci jako takoví až takový vojenský problém nejsou. Němci si po dvou válkách vojensky tak nabili, že snad již nemají ambice rozpoutávat třetí. Jiná věc je politické sjednocení Evropy pod hlavičkou Evropské Unie, kde hrají první housle. Nicméně to je politický projekt, který nás vojensky přímo neohrožuje. Naši suverenitu si musíme vůči EU uhájit primárně politicky, ne vojensky. Hlavní problém s Německem je jinde - ve výměně obyvatelstva. Německo vymírá, jako větší část EuroAmerické civilizace (nás nevyjímaje). Již od konce druhé světové války Německo bralo imigranty na práci za chybějící Němce. Zpočátku hlavně z Turecka, takže v Německu vznikla velká turecká komunita, která se s Německem neidentifikuje a je věrná Turecku a jeho vedení. Větší část této komunity jsou muslimové. Je zde velké riziko, že tato komunita se stane pátou kolonou v případném Turecko-NATO konfliktu, viz problematika Turecka. To by mohlo Německo destabilizovat. Německo dále přijímá imigranty (ať již legální nebo nelegální-trpěné) převážně muslimského vyznání. Při pohledu na demografický vývoj (historie) a aktuální demografický strom Německa je jasné, že do 20 let bude určujícím prvkem německé společnosti Islám. Lze vést učené debaty kdy Islám dosáhne kolika procent, kolik lidí od něj asi odpadne a jak rychle či pomalu bude postupovat, ale jeho nástup je jistý. Turecká komunita se jistě přidá, také je islámského vyznání. Zde se rýsuje konflikt na úrovni náboženství - islám proti všem. Více viz níže.
Rakousko. Situace v Rakousku je podobná jako v Německu, ale není až tak vyhrocená. Nicméně i Rakousko následuje Německý příklad. V tomto tyto dvě země je potřeba brát jako jednu. Vůbec nelze v budoucnosti vyloučit nový anšlus Rakouska pod vlajkou islámu.
Občanská válka v Evropě
Jak jsem již uvedl u Německa, za nejkritičtější problém příštích 20 a více let považuji islám. Četl jsem korán i bibli a tak si dovolím srovnávat, byť jsem ateista. Bible je kniha pro lidi a umožňuje široký výklad a ve své podstatě, hlavně nový zákon, je dost humanistický a tolerantní. Dnes si již bibli může přečíst každý a fanatické zkreslené výklady snad moc nemají šanci se plošně uchytit. Islám je bohužel jiná věc. Korán je velmi nesnášenlivé náboženství, které toleranci neuznává. Jen v případě, že je v menšině a nemůže (dočasně) převzít moc. Navíc tak jak je korán napsán nedává moc prostoru pro odlišné výklady než právě ten násilný džihád. Doporučuji k přečtení a nenechte se ukolébat otvírací sůrou, závěr nechť si každý udělá sám. Věnujte pozornost tomu, že v koránu je napsáno, že v případě konfliktu textu platí ty pozdější sůry. To že korán nemá jasnou dataci která sůra byla "seslána" dříve a která později pro muslimy nehraje roli, protože pozdější je ta co je v Koránu později a neberou v potaz to, že korán byl uspořádán lidmi až po smrti Mohameda, takže to je stejně zpřeházené k nepochopení. Prostě víra je víra.
Snad celá západní Evropa stárne a vymírá, má menší porodnost původního obyvatelstva, než úmrtnost, ČR nevyjímaje. Stárneme a vymíráme, uprazdňujeme prostor pro jiné, dochází nám síly (spojenou nádobou jsou důchody). Zatímco ale ČR přijímá imigranty převážně z kulturně srovnatelných zemí s podobným žebříčkem hodnot, takže nejsou větší problémy. Západní Evropa přijímá převážně muslimy a tak je islám na pochodu Evropou. Stejná (ne-li horší) jako v Německu je situace ve Francii (kde již jak dlouho platí vyjímečný stav, že se stal normálem), Nizozemí, Belgii, Dánsku, Anglii, Švédsku a Norsku. Jak je na tom Španělsko a Itálie nevím, ale asi nebude o moc jinak. Švícaři na tom také nejsou nijak dobře. Na teroristické útoky muslimů jsme si již tak nějak zvykli, obzvláště před vánoci a velikonoci, prostě normál!?!
Jak poroste procento muslimů v populaci, poroste tlak na muslimské právo šaria, ramadán, omezení alkoholu a vepřového, muslimské porážky dobytka a vůbec tlak na přizpůsobování se původní společnosti islámu. Ostatně ve Francii a Anglii to již vesele probíhá několik let. Původní obyvatelé západní Evropy se dostanou postupně pod tlak přimout muslimskou víru. Postupně lze očekávat i násilné akce. A zde je otázka jak se zachová původní obyvatelstvo, zda se podvolí, nebo se postaví na odpor a vznikne občanská válka nízké intenzity (snad jen nízké) napříč Evropou. Zde se obávám, že Turecko se také pokusí intervenovat a prosadit svůj vliv v Evropě.
Současně se islám nezastaví na hranicích, ale bude mít snahu se šířit i do střední Evropy - ČR, Polsko, Maďarsko, Slovensko. A to bude největší bezpečnostní vojenskou výzvou pro naše státy. Západní Evropa je stále slušně vojensky vyzbrojena a jestli tyto zbraně padnou do rukou muslimů, nebo dokonce muslimové již budou ve velicích strukturách armád, tak máme velký problém a regulérní válku se sousedem na spadnutí. Bavíme se o horizontu 20-30ti let, je to značně pravděpodobné.
Další problém islámu je ten, že není jen jeden islám. Je několik větví (dvě dominantní), ale navzájem se označují za odpadlíky a bezvěrce které je třeba vyhubit před tváří Allaha. Takže lze očekávat šarvátky i uvnitř islámu. To na jednu stranu sníží nebezpečnost pro nás, na druhou stranu to bude znamenat velké množství zákeřných teroristických útoků a akcí vůči obyvatelstvu a tak zvaným měkkým cílům bez rozdílu a více chaoticky.
Stranou ponechávám Balkán a Řecko, to bude nepřehledný a ošklivý uzel sám o sobě. Blízký východ již vůbec neřeším, ten nás už asi nebude zajímat vůbec.
Závěr
Jsem si vědom, že vše výše uvedené je na úrovni lepšího věštění z křišťálové koule. Nicméně považuji to za nejpravděpodobnější scénáře ohrožení našeho státu pro příštích 20 let. Armádu nevybudujeme ze současného minimalistického stavu do obranyschopného stavu za rok, ale spíše tak za 10 let. To by byl tak akorát dobrý horizont kdy ji budeme znovu potřebovat, byť jako odstrašující zajišťovací sílu.
Armáda pro příštích 10 let by měla asi být schopna plnit alianční úkoly v rámci podpory pobaltí a odstrašující síly proti Ruské Federaci. To znamená technické schopnosti jako letectvo (bitevní, stíhací, vrtulníkové, dopravní), průzkumné a útočné vysoce mobilní jednotky, dělostřelectvo a vůbec udržet si všechny technické schopnosti armády byť relativně v malém. Ne že by aktuálně měla Ruská Federace zálusk na pobaltí, ale aby ji to prostě ani nenapadlo. To vidím jako hlavní úkol pro NATO v Evropě.
Současně bychom měli budovat širokou armádu hlavně pro účely obrany proti teroristickým skupinám, zajištění hranic a schopnosti boje proti rozptýlenému a špatně identifikovatelnému nepříteli. To znamená pěchota a pěchotní ruční zbraně, zkušenosti z bojů v rozvrácených státech - zahraniční mise. Ty zkušenosti z misí využívat, zkušené vojáky tlačit do důstojnických pozic, přenášet zkušenosti do výcviku a organizace armády tady doma. Ne že vojáky z misí pak nikdo neposlouchá a pošlou se do civilu ať neprudí když poukazují na zkostnatělost a nesmysly tady doma. Nejspíše znovu zavést brannou povinnost, ale zcela jinak realizovanou než tu co tu byla. Třeba jen půlroční a formou zaměstnání a intenzivního výcviku. Důležité je naučit lidi zacházet se zbraní a umět se chovat a poslouchat v rámci vojenské jednotky. Důležitost těchto složek začne enormě růst tak za 10 až 15 let, čili bylo by tak akorát to postupně začít budovat právě teď.
Důležitá bude spolupráce států V4 na společné obraně proti islámu. Křesťansko-ateistická spolupráce pro obranu náboženské svobody a národního a státního přežití v celém regionu. To již nebude úkol pro NATO ochromené sporem s Tureckem. Občanská válka a šarvátky členských států nebude mít NATO jak řešit. To bude jen na nás samotných.
Žádné komentáře:
Okomentovat